Cesta k horám: zkratkou za to horší cestou
Karel Loprais s Tatrou je borec, ale nepálští řidiči autobusů jsou hrdinové a my další, že do těch autobusů sedneme. Obrovské sesuvy půdy a záplavy v Nepálu 10 dní před naším příletem nám trochen zkomplikovali dopravu k horám, takže velkou část trasy jedeme objížďkou ala tankodrom a když už jde do tuhého, přesedáme do jeepů a to teprve začíná zážitková jízda. A pro velký úspěch si to dáváme hned dvakrát, když musíme najít jiný přístup k horám. Dostaneme se tam nakonec?
Do Kathmandu postupně dorazili všichni účastníci zájezdu, nějaké expediční kusy a pár kusů trekových. Takže je nás tolik, že naplníme spolu s nosiči Tatabus 👍. A vyrážíme směr k horám. Tráva cestu popisoval jako největší opruz na celé expedici, tak se fakt těšíme. Jako pozor bus je plně klimatizovaný, u každé dvojsedačky nepálské velikosti (takže my čahouni se tam těžko vlezeme) je přimontovaný malý ventilátorek, který nejde vypnout (zánětu spojivek zdar 😅). Ale později přes den se fak hodil. Nějak se teda poskládáme do sedaček a jede se. Kathmandem jedeme po asfaltce, dokonce projíždíme úplně novým tunelem a to je poslední část cesty kdy zadnice sedí klidně na sedáku. Pak už následuje typická nepali cesta – chvilku alsfalt, chvilku tankodrom (jak jsme na ni posléze s láskou vzpomínali).
Čeká nás 150 km a větší část cesty bude už hodně v horách. Po ničivé bleskové povodní před 10 dny, kdy se na hranicích s Tibetem urvalo kus ledovce, pak protrhla hráz ledovcového jezera a voda smetla několik vesnic ze světa, jsou poničeny i některé cesty na naší trase. Máme ale info, že je to až do naší cílové vesničky Machhakhola průjezdné.
Náš tatabus má dva stupně klaksonu, jeden nudný klasický a druhý hodně divný, probudí i mrtvého – ten používáme před nepřehlednými zatáčkami u srázů. Než jsme vyšpionili, že je to klakson, mysleli jsme si, že nám tak skřípají brzdy a už předříkávali otčenáš, protože do pekla pod náma jsme se fakt kutálet nechtěli.
Asi po 1,5 hod zjišťujeme, že naše cesta teda průjezdná není a nějaký maník nás odklonil na objížďku. Takže s autobusem sjíždíme na polňačku, pískovou cestu mezi rýžovými políčky a plantážemi s banánovníky 🍌 – škoda, že nebyli ještě zralé, protože bysme banány mohli utrhnout přímo z autobusu. Asi to byla jednosměrka, protože jsme nepotkali žádné auto doprotívky – naštěstí, už náš bus se na tu cestu chvilkama nevlezl, tak nevím co by dělalo druhé auto. Písková polňačka se mění na kamenolom cestu a stoupá a klesá do neuvěřitelných kopců. Někde se cesta ještě dodělává nebo vzniká nová ? Taky se brodíme přes říčky. Brod zvládl Tatabus skvěle, ale výjezd v mokrém blatíčku už ne. Takže nastupuje testosteron síla – Tatabus projíždí brod znovu, na plné kule a silní hoši z naší skupinky ho do kopečka popošoupli. Ti ale musí mít ukrutnou sílu 💪. Cesta je čím dál tím horší – Evropan by sem nejel ani jeepem, ale Tatabus a jeho řidič Stevie Wonder jedou jak profíci. My poskakujeme ze strany na stranu i nahoru a dolů. Železné opěrky na ruce pocit, že jsme v shakeru jen umocňují. Většina nosičů sedí vepředu vedle řidiče – je tam takový větší prostor, bez sedaček – poskakují úplně stejně, ale v pohodě si podřimují. No jiný kraj jiný mrav 😁. Když už si myslíme, že jedeme přímo nahoru na Manaslu a cesta už nelze nazývat cestou, bus zastavuje a nás čeká přesedání do jeepů.
A to je 1,5 hod nepali hardkord jízdy. Jako kudy jsme jeli nejde ani popsat. Projíždíme přímo skrz vodopády, mezi skálami nad propastmi. Jeepy se klikatí, naklání, ale vyjedou všechno. Do koncové vesničky přijíždíme za tmy a deště (po celkově 10 hod jízdy) a čekájí nás ještě 2 km pěšky, protože sesuv půdy na cestě už ani tyto jeepy nepřekonají.
Pozor zjišťuji, že moje zánovní flaška Nalgene zůstala v autobuse, zrovna ta hezčí barva ze dvou, které jsem si nově pořídila … to bude mít následky 🙈.
V lodžii nacpeme břuchy, hodíme sprchu a zaleháme. Já vypínám svět pomocí špuntů do uší a spím jak zabitá. Snídaně je domluvena na 7 hod a konečně vyrazíme po svých do hor. Ráno kolem 4.hod všude křik, panika, pískání píšťalek, místní policajti (já samozřejmě se špunty nic nevím a když mě Jirka budí, kulím jen oči). Dozvídáme se, že v horách nad námi se zase něco urvalo a žene se na nás voda. Máme si vzít jen nejnutnější věci a doklady a utíkat nahoru na kopec. Každý jsme vážnost situace vyhodnotili jinak. Jirka všechno natáčí na kameru a já si jdu umývat zuby (aspoň budu mrtvola s čistýma zubama) OMG 🙈. Naštěstí po pár minutách se vše uklidňuje, s tím, že je to daleko nad námi a zatím nejsme ohroženi. Máme být ale připraveni na útěk. Po pár hodinách už víme, že se voda postupně rozlila do dalších údolí a my jsme v bezpečí. Na trek nás ale pustí ještě o něco později.
Hurááá konečně šplakáme. Vidíme následky sesuvů a párkrát nám i zmizí cesta a volíme bezpečné alternativy. Po 4,5 km přicházíme do první vesničky a dáváme pauzu. Tráva s gajdy debatují bočkem, dlouze, vážně nad mobilem. No verdikt je, že voda nad námi strhla jediný most vedoucí z jednoho údolí na druhé. Most bez kterého se prostě k Manaslu odsud nedostaneme. Takže se otáčíme zpět a musíme se dostat na opačnou stranu treku, tam kde jsme měli původně končit.
Zpět do jeepů, pak do busu a tady pozor je to ten stejný, který nás přivezl a tam čeká moje žluťoučká Nalgene flaška – celá podřená, jak se asi kutálela, ale čeká. Takže víme kdo za to všechno může, že se vracíme – já a moje Nalgene. Busem jedeme do městečka Gorkha (nějakých 65 km), kde nocujeme v retro nóbl hotelu se sálem ala Hoří má panenko a s ramínkama a štěnicema.
Ráno zase zpět do autobusu a 3,5 hod do Besisaharu a tam přesedáme do jeepů. Dnes to bude jeepem hodně dlouhá cesta, ale ubíhá to, protože jedeme úžasnou krajinou, vysoko v horách, s nádhernými výhledy a už jsme si asi zvykli na propasti dole pod náma a nepřijdou tak strašné. Vytřepané nás to vyplivne po 5 hod už za tmy v Tilche v 2.200 m.n.m a zase nás čeká poslední část pěšo, aspoň se tělo po cestě zase zeskládá so správných úhlů. Dostáváme se do lodžie v Gowa 2.500 m.n.m. …
Už nikdy do autobus nebo jeepu – už chceme jen po svých …
Zítra už konečně vyrážíme na trek k Manaslu ... jen z této strany je náročnější co se týče rychlosti nabírání výškových metrů a čeká nás sedlo v 5.100. m.n.m ...