Chybami se člověk učí aneb co je to ta výškovka ?

Když s větší rýmečkou stoupáš až do 5.300 m a ona už to není rýmečka, ale výšková nemoc, plicní edém a velký průser. Teoreticky jsem měla o výškovce vše načteno, ale pak jsem ji stejně nepoznala včas. Měla jsem štěstí v neštěstí a transport vrtulníkem do nemocnice včas klapl. Zažila jsem, přežila jsem a tedˇvšem radím: "Jakoukoliv nemoc ve výšce nad 3.500 m považuj za výškovku a chovej se podle toho !"

Trek Gokyo je nádherný, pro nás úplně nový, jiný Nepál než jsme poznali u Annapuren. Začalo to letem do Lukly (jedno z nejnebezpečnějších letiští na světě), pak ikonickou šerpskou vesnicí Namche Bazar a taky dost rychlým nabíráním výšky. Jen Lukla, kde tě letadlo vyplivne je už ve výšce 2.860 m a pak během 2 dnů vystoupáš do Namche Bazar v 3.450 m. 

Naším průvodcem je opět už ošuntělá knížka od Lonely planet, kde důrazně doporučují pomalé stoupání a nejlépe 2 dny na aklimatizaci v Namche Bazaru. Poctivě dodržujeme a oba dny děláme krásné aklimatizační výlety do vesnic nad námi do 3.900 m. To jsme vychytali, ale jinou, mnohem horší hrozbu jsem podcenili. A to je sprcha a umytí vlasů. Když svítí sluníčko, je to ok, ale hned jak zaleze, dost se ochladí a mokrá hlava tady prostě nemá kde uschnout.

Následující den vstávám v knedlíkem v krku, no spíš s ostnatou knedlou. Na snídani dávám Coldrex horký nápoj a v místní lékarně kupujeme Strepsil. Po tomto dopinku vyrážíme dál na trek. Následující dny probíhají asi takhle, nadopovaná Coldrexem přes den jakžtakž funguju a večer opět s dopinkem brzy ulehám. Stoupáme stále výš, vě výšce 4.500 m (náš rekord) nastudované příznaky výškové nemoci zatím ani jeden nepociťujeme. To že mě pobolívá hlava a kašlu jak tuberák přisuzuju samozřejmě tomu nachlazení.    

Po čtyřech dnech se dostáváme ke kýčovitě modrým jezerům Gokyo a samotné vesničky Gokyo v 4.800 m. Tady už nás oba dost bolí hlava, nasazujeme paraleny, brufeny a navyšujeme pitný režim - vaříme čajíky. V noci se k mé bolesti hlavy přidalo i težší dýchání, skoro nespím.

Následující den máme naplánovaný výstup na horu Gokyo Ri 5.357 m. V 5:15 vyrážíme, mě je hodně zle - motá se mi hlava a hodně těžce se mi dýchá, stoupání je trvalé, zato prudké a funí všichni, tak pomalu pokračuji krok za krokem. Děláme často přestávky a chytáme molekuly kyslíku ve vzduchu, pijeme a svačinkujme. Pomalu se z té nejhorší krize dostávám. Po 3 hodinách jsem na vrcholu. Nádherné místo ! Sestup si náročností nezadal s výstupem.

Odpoledne po výstupu příznaky výškovky jakoby ustupují - bolest hlavy, těžké dýchání. Že by zafungovalo, přes den výš, v noci niž ? Večer jsem ale hodně zahleněná, kašlu a v noci začíná podivné bublání při dýchání. Ráno nasazuji širokospekrální antibiotika a dáváme den volna. Přes den zevlíme, docela to jde, navečer přichází obrovská únava, zimnice - rozhodnuto, zítra ráno mažeme dolů.

V noci se můj stav hodně zhoršil. čím dál tím větší problém dýchat, při dýchání zřetelný bublavý zvuk, fakt velká bolest hlavy. Nasazujeme lék proti výškovce - Dirulan, na chvilku zabírá a usnu, bublám, chrčím ale stále. Nad ránem už je fakt zle, opuchl mi celý obličej, mám modré rty, jsem úplně apatická. 

Jirka burcuje majitele lodžie, který když mě vidí, okamžitě přináší kyslík a zařizuje vrtulník. (Obrovské štěstí, že jsem právě tady - majitel lodžie je zároveň členem záchranné služby.) Ten přiletí asi za 3 hod, naštěstí mě kyslík udržuje nějak při životě - moc si z toho nepamatuju. Nějak mě dostali do vrtulníku a jak postupně klesá, dýchá se mi znatelně líp, ale pořád jsem v nějakém meziprostoru, jakobych to všechno sledovala zvenčí. 

Na letišti v Kathmandu už čeká sanitka (upravený jeep) a ta mě i Jirku převáží do nemocnice. Naštěstí mezinárodní, specializované přímo na výškovou nemoc .. uff. Měření kyslíku, EKG, krev, moč, RTG plic. Výsledek nepřekvapil - edém plic se zápalem plic. Na pokoji mě napojují na kyslíkovou masku a přístroje, které všechno hlídají. Kapačkama dostávám lék na edém, pak antibiotika - po obojím mi mrzne, tuhne ruka. Jirka tady zůstává se mnou, je tu pro něj i postel. První dny prospím a Jirka se věnuje družbě - čokoládkama si podplatil všechny sestřičky, takže kolem mě skáčou jak kolem selebrity. Postupně se lepším a dostávám i chuť na jídlo, a to je dobře, protože takovou nemocničnií stravu jakou tady máme nemají ani v parlamentní kanitně v Praze. Spousta čerstvého ovoce, kari, momo, ryby, kuřecí steak, nudle rýže.

Po 4 dnech mě propouští, s tím, že musím ještě před odletem na kontrolní RTG plic a můžu letět nejdříve za 4 dny (tlak v letadle při letu by mohl být problém). 

Co se týče pojištění - Alpenverain vše pokryl, nemuseli jsme nic platit. Během pobytu v nemocnici se o vše starala agentka, která přímo komunikovala s pojišťovnou. Museli jsme doložit spoustu dokladů, například i boarding pasy z letu do Kathmandu. Trochu problém byl v tom, že jsem netrekvali s agenturou a pojišťovna chtěla potvrzení, že jsme nebyli ve výšce nad 6.000 m, do které je naše pojistka platná, ale i to jsme nakonec vyřešili - zaštítil to majitel lodžie, který věděl, že jsme byli jen na Gokyo Ri v 5.357 m.

Vše dobře dopadlo. A chybami se člověk učí. Příště už velmi dobře příznaky výškové nemoci poznáme a víme co je potřeba :

1. dát den volna - a pokud příznaky nezmizí

2. mazat hned do nižší nadmořské výšky - až pžíznaky zmizí

3. můžeš zkusit znovu stoupat

Jakoukoliv nemoc ve výšce nad 3.500 m považuj za výškovku a chovej se podle toho !

Co je teda ta výšková nemoc ?