Co jsme si přivezli z naší první 3-tisícovky ?
Když chceš poznat zimní Alpy i mimo lyžařské střediska a chceš vypadat jako horolezec (rozuměj, máš na nohách mačky a v ruce cepín) kam jinam vyrazit, než na ledovec. My se rozhodli pro Grossvenediger, pátý nejvyšší vrchol Rsakouska, naši první 3-tisícovku, která spojuje krásný trek, ledovec i spaní v ikonické rakouské winter hütte. Protože nemáme žádné zkušenosti s pohybem na ledovci, připojili jsme se k malé skupince s horským průvodcem Tomášem Kadlecem a přitom absolvovali také ledovcový kurz. Zážitků bylo hodně, hlavně těch intenzivních … první 3-tisícovku jsme nedostali, zato první Covid ano.
Startujeme od chaty Matreier Tauernhaus, kde nás nechali přespat, i když měli mimosezónu (v obrovském baráku jsme byli sami dva, paní domácí přišla jen ráno udělat nám snídani), s ostatními ze skupinky se potkáváme až ráno na parkovišti. Díky říjnovému sluníčku vyrážíme v tričkách a čeká nás nádherný trek malebným údolím s divokou horskou řekou, vodopády a docela brzy už vidíme i ledovec nad námi. Stoupání není nijak prudké, zato pořád do kopce. Výhledy do údolí i na ledovcovou krajinu nad námi jsou úchvatné, kocháme se, co to jde (aspoň máme čas se trochu vydýchnout 🥵). Nikde ani živáčka, i zbytek skupinky nám utekl (mladí kamzíci, no 🙉), prostě ráj na zemi.
Když uvidíme Neue Prager Hütte na skále nahoře nad námi, jsme vysmátí jak grepy. Grepy ale ještě stihnout vyschnout než se tam vyškrábeme 😂. Přicházíme se setměním. Chata je v tuto dobu zavřená, k dispozici je jen winter hütte. To jsou dva kamenné pokojíčky bez elektřiny, s kamínky, kde si zatápíme, roztápíme sníh a vaříme si čaj a večeři, každý podle svého gusta a podle toho co si kdo vynesl na hrbu až sem. Kuchyňka je vybavena i základním nádobím, my používáme naše trekové (plastové) když už jsem ho sem vynesli, že jo ? Večeříme a pak probíráme základní ledovcové pravidla za svitu našich čelovek. Jsme ve výšce 2.780 m, v Evropě jsem tak vysoko ještě nebyli, natož abychom tam spali. Kamínka místnůstku docela dobře vytopili, proto někteří z nás volíme na spaní vedlejší pokojík, který zase naopak vytopený není vůbec. Péřové spacáky Sir Joseph to jistí.
👣 👣 👣 12,5 km 7:30 hod ↑1,416 m
Další den nás čeká už samotný výstup na Grossvenediger, který sahá do výšky 3.657 metrů, což z něj dělá pátý nejvyšší vrchol Rakouska. Svou prominencí a mírou zalednění je ale jednou z dominant celých Východních Alp a prémiový kousek do sbírky každého horala. Je už zdálky dobře viditelný, snadno rozeznatelný a díky svým stále ještě masivním ledovcům září na všechny strany. Pravděpodobně právě proto ve středověku dostal tento název – "Velký Benátčan". Lidé z údolí totiž věřili, že právě tahle jejich hora musí být viditelná až z dalekých Benátek.
Vyrážíme brzy, v 6 hod už šlapeme zasněženým suťoviskem, kde se chvílemi boříme až po pás. Postupně se rozednívá a my vidíme neuvěřitelné výhledy dolů do údolí a ledovcový zlom, který září pod vycházejícím sluníčkem krásnou modrou barvou. Ledovec vůbec nevypadá hrozivě, dokud se k němu nepřiblížíme blíž a neuvidíme jeho vrásky – stovky hlubokých trhlin.
Na hraně ledovce obouváme mačky, sedáky a navazujeme se na lano. Průvodce Tomáš se necítí úplně dobře, ale i tak nám vše pečlivě vysvětluje a ukazuje a vyrážíme do ledovce. Chvílemi ho střídá zkušená Jana a prošlapává. Složitější úseky s mnoha trhlinami přebírá Tomáš, vede nás, i tak se několikrát musíme vracet, protože trhliny nás nepustí. Některé jsou hluboké snad až k jádru země.
Někde kolem 3.500 m se začíná Jirkovi hůř dýchat (ono i tempo skupinky je rychlejší než jsme zvyklí), což nás docela překvapuje, když tělo bylo v Nepálu už i výš, v 4.180 m. Asi jsou ty metry rychle nastoupány – včera ráno v 1.500 m a dnes v 3.500 m. Zvolníme trochu tempo a děláme častěji přestávky, ale postupujeme dál. Aby toho nebylo málo tak i já začínám haprovat, dělá se mi zle od žaludku, zvracím. Jsme kousek od vrcholu, podle Tomáše 100 m. Z té nevolnosti ale dostávám zimnici a rozhodujeme se, že na vrchol nebudeme pokračovat, ještě se musíme dostat zpět dolů. Je krásně, svítí sluníčko, máme hezký čas, domlouváme se teda, že Tomáš s holkama "vyběhne" na vrchol a my tady počkáme, že budou do hodinky zpět. Jirka mě zabaluje do alu folie a čekáme. Opravdu za hoďku se vysmátá skupinka vrací, Tomáši je ale taky docela šloufl. Sestup je rychlejší, ale úplně easy taky není, trhliny jsou tam pořád a suťovisko pod sněhem nějakému kvapu taky nenahrává. Do chaty dorážíme po 11 hod, už po tmě (je říjen, tak se stmívá zbytečně brzo, že jo ?)
👣 👣 👣 4,2 km 11:00 hod ↑800 m
Všichni jsme dost použití, takže se jde brzo spát. Já v sobě neudržím ani čaj, vše jde ven a jsem ráda, že to vždycky stihnu ven z chaty (ono rozepnout se ze spacáku, když strašně pospícháš, nikdy nejde 😅 že by Murphy ?). Když si tak všichni spíme v kómatu, najednou slyšíme venku hrozný hluk, hlasy a všude blikají čelovky, jsou asi 2 hod v noci. Keliška Jirka vykukne ven a zjišťuje, že je to banda chlapů z horské záchranné služby a dali si večerní výstup, naštěstí jdou spát do velké chaty, jinak bysme tady museli spát na sardinky, na patra. Taky zjišťuje, že venku hustě sněží.
Ráno vstáváme do pořádné sněhové nadílky a pořád sněží. Záchranáři nám v 6 hod nabízí, že na nás počkají, že cesta dolů bude v těchto podmínkách složitější na orientaci. Tomáš je ale ujišťuje, že on to tu má dost prochozené, že to zvládneme (co jiného taky měl říct, když jsme v tu dobu byli všichni ještě zalezlí ve spacáku a předstírali jsme smrt). Pak ale zjišťujeme, že Tomáš v noci taky zvracel, má horečku. No jsme teda oddíl snů. Aspoň, že já už udržela trochu ovesné kaše a čaj, záchovná dávka na sestup.
Sestup byl jako v pohádce, všude čerství sníh, naštěstí přestalo sněžit. Jdeme každý svým tempem, takže holky vepředu a my lemry/marodi se táhneme vzadu, Tomáši je fakt blbě. Údolí, kterým jsme před dvěma dny přišli a bylo plné podzimních barev je teď tichounce bílé, mrazivé. V hospůdce asi 4,5 km od parkoviště si všichni dáváme papinu a pivo, pak už jen procházka a loučení u auta.
👣 👣 👣 12,5 km 4:00 hod ↓1.416 m
Po návratu jsme s Jirkou dostali taky horečku, kašel a podle testu zjistili, že máme Covid. Prožili jsme si ho intenzivně, přece jen asi bylo tělo z hor unavené, tak jsme dostali silou dávku. Průvodce Tomáš ho měl taky.
Vrchol není to proč tam chodíme, ale pro zážitky a zkušenosti – tentokrát to klaplo na 100% 🤩