Jak dlouhá může být Beskydská sedmička 

B7 - Beskydská sedmička - extrémní závod přes 7 beskydských vrcholů, no ono je jich nakonec 9, ale 7 z nich je vyšších než 1.000 m. Závod, který měří 101 km - ano čtěš správně. A protože je to taková šílenost, je každoročně vyprodaný a obrovské vítězství je, se jen přihlásit, v časovém limitu asi 3 min, než se vyprodá. Vždycky jsem s obrovským respektem vzhlížela k těm, co tohle chodili. Čím víc jsem běhala po horách, tím častěji mi znělo v hlavě moto závodu: "101 km, které ti změní život". Takže nebyla otázka jestli, ale kdy. 

Konečné rozhodnutí padlo po čerstvém aftermovie předešlého ročníku. Atmosféra, štěstí a utrpení v očích závodníků a krásné Beskydy - tohle jsem prostě chtěla zažít. Ale jako mám na to ? Můj nejdelší běh byl zatím 30 km v tréninku a opakovaně půlmaratony v rámci triatlonu. Ale tohle je 101 km s 5.500 nastoupynými a naklesanáými metry. Kdo o mě ví víc než já sama ? No přece můj trenér a ten mi bez váhání řekl, že to zvládnu (pokud samozřejmě nemám v plánu závod vyhrát - to že by bylo potřeba "trochu" víc času). Takže proč mít na následující rok jen jednu obrovskou výzvu (šestitisícovku v Himálajích), když můžu mít dvě (šestitisícovku a sedm tisícovek).

Na registraci jsem se připravila ve velkém stylu. V 8:00 hod večer jsem seděla v kanceláři u pc (přece jen tam je stabilnější připojení interentu, než doma) a zároveň sedělo u pc i moje mláďátko v Brně (záloha). Snad aspoň jedna z nás to stihne. Rychlostí blesku jsem vyplnila formulář, klikla na odeslat a systém spadl. Nic se nedělo, tak jsem postupně zatlačila slzu a jela domů. Asi po 3 hod přišel mail - JSI REGISTROVANÁ -  a sakra, jdu trénovat 😅 !

Na jaro jsem nasbírala výškové metry v Himálaji, přece jen jsme na tu šestitisícovku něco nastoupali.

A pak už šup na naše kopce. 90% běhu bylo v terénu a v kopcích. Tím, že nejsem běžec, ale triatlonista, tréninky byli pořád rovnoměrně rozložené i do kola a plavání, takže objemy běhu se vůbec neblížili tomu, co ultráši (ultramaratonci) běžně naběhají. Ale výškové metry jsem sbírala kde se dalo (v plavání to moc nejde). Dost tomu pomohlo soustředko (rozuměj dovolená) v Dolomitech, kde jsem střídala cyklistiku a běhání po pořádných kopcích. A tohle mě opravdu bavilo. Motto o 101 km, které ti změní život se stalo skutečností už před závodem, nešlo o tréninky a běhání v horách, ale o životní směr, který jsem vzala za svůj, stal se mojí součástí. Díky tréninkům na B7 jsem našla můj směr - běhání v horách 😍.

Beskydy miluju, takže jsem si řekla, že v rámci tréninku si celou trasu proběhnu. Rozdělila jsem si ji na 3 části. Vždycky přijela do bodu B (cíl) kde jsem nechala auto, busem nebo vlakem se přesunula do bodu A (start) a pak si trasu proběhla, no spíš prošla, protože na trase se fakt jde buď prudce nahoru nebo prudce dolů, kdo by to čekal v Beskydech, že jo ? Krásné, dlouhé tréninky, sama se sebou v horách - to bylo za odměnu. Poslední úsek (2 týdny před startem) jsem zvládla už o moc líp, kopce už se mi nezdáli tak prudké, kamenitý terén taky nebyl tak kamenitý. Můj milovaný Smrk jsem vyběhla jako nic, Čertův mlýn dal jako vždy zabrat, ale pocit úžasný a když jsem pak sbíhala z Pusteven do Raztoky, s hlavou v oblacích, jak mi to jde, švihla jsem sebou o zem a bylo vymalováno. Krve ja na zabíjačce, ale tak musela jsem k autu nějak doběhnout a pak ještě dojed domů. Když mě uviděl Jirka ve dvěřích bez diskuzí me odvezl na úrazovku, protože za tu 2 hod cestu v autě to všechno krásně nateklo. Na úrazovce mi dali za pravdu, že to nic není, jen potlučená, ale na to, že za 2 týdnu budu schopná běžet 101 km v kuse, se fakt netvářili. 

Do startu jsem teda už nic nenaběhala, ale takový závod se neptá co jsi dělal poslední 2 týdny, ale minimálně rok, že jo?

A je to tu ! V 21:45 start. Ty vogo, já si troufám na start této šílenosti, když nemám vůbec zkušenosti s takovou gardou km a hodin, ale přesto se moc těším a jdu do toho. Cílem je cíl. Tento rok je o vrcholech šestitisícovka už je doma a teď 7 tisícovek v Beskydech !

Atmosféra na startu, na stadionu v Třebíči je nepopsatelná, když z reproduktorů začal znít tlukot srdce, běhal mi mráz po zádech a při řeči organizátora, horolezce Libora Uhra o pocitech, které nás čekají v cíli ukápla i slzička a tady jsem věděla, že dojdu do cíle i po čtyřech.

Když se masa 3 tis lidí pohnula, šli jsme svižným krokem. První kopec Javorový byl osvícený nekonečným hadem čelovek. Měla jsem dost obavy jak zvládnu startovat v dobu, kdy většinou zaléhám do peřin, ale tělo fungovalo neuvěřitelně, šlapkalo, i žaludek a hezky to ubíhalo, najednou svítalo. To byl zážitek za milion. Pravidelně jsem jedla co půl hodiny (budíček na hodinkách mě hlídal). Do kopců jsem svižně šla, z kopců popoběhla kde to šlo, rovinky se moc nevyskytovali. Na většině občerstvovaček mě čekal můj toptop support Jirka nebo moje Kikča s Tomem, s kouzelnými životabudiči - zelený čaj, rohlík se sýrem a šunkou, buchtou, dokonce tiramisu a hlavně úsměvem a podporou - vytvořili mi vždycky ráj na zemi. No a v ráji člověk ztrácí pojem o čase a nechce se mu z něj, takže zpětně už vím, že jsem na občerstvovačkách dohromady strávila příliš času. Při závodě mi to ale tak nepřišlo. Na Lysou horu jsem se ještě dostala lehce a v cca plánovaném čase. Ostravice pak znamela delší pártošku s masáží noh (heroický výkon maséra, takové haksen nasírovat - to musí být láska). 

Na Smrk už to jde pomaleji a nesu si časový skluz. Na Pustevny dobíhám zároveň se stmíváním. Tady je možnost oficiálně zkrátit trasu a nesbíhat dolů do Ráztoky. Moje Kikča ale měla instrukce, že ať budu v jakémkoliv stavu, ať mě na zkratku nepouští. To bych si nikdy neodpustila, ošulit B7. Časový sklus mě štve, ale o zkratce ani neuvažuju. Vím, že teď už budou na knap i časové brány, takže musím přidat do kroku a asi jako jedinná odbočuji dolů do Raztoky. Sama v lese, ve tmě běžím seběhem kde jsem si před 2 týdny nabila .. ústa. Z Raztoky zase zpátky nahoru na Radhošť, padá mlha. 

Časovou bránu na Pindule stíhám sprintem jen o 1 min, na Velkou Javořinu nás jde pár - tedy dvě, jen druhá holčina má doprovod, mamku. Díky ní stíháme i poslední časovou bránu, protože já už nebyla úplně schopná to dopočítávat (jsem 28 hod v běhu) - hlava nefunguje, ale tělo jaksi na autopilota jde (běh už se to nazvat nedá). 

Při sestupu mi dochází, že limit závodu 29 hod nestíhám a zlomí mě to, už jdu jen krokem. Holčině jsem nějak utekla a někde "ztracená" v prostoru jdu sama tmou směrem k cíli. Je to nekonečné, ale prostě jdu. Když pak na okraji Frenštátu zahlédnu Jirku, který mi přišel naproti (už si myslel, že jsem padla někde za vlast) rozsvětlí se mi svět a spolu už to docupkáme do cíle, kterým dokonce probíhám. 58 min po limitu závodu, což znamená, že jsem ve výsledovce jako DNF (nedokončil). 

Já jsem ale i tak spokojená, celý závod jsem zvádla a dokončila (bez zkratky, která by znamela jistotu dokončení v limitu). Ale já si přijela pro zážitek a B7 je pro mě full 101 km. Ocenili to i organizátoři v cíli a dostala jsme i medaili. A ikonický výstup na "K2" (schody do nebe - každý schod znamená důležité místo na trase B7) taky proběh.

V závodě jsem neměla žádnou výraznou krizi (ani žaludek), samu mě překvapilo, že i po 24 hod na trati byla pořad síla bojovat. Je mi jasné, že po 101 km v terénu musí být nohy a plosky dobité, ale už vím, že botičky, které jsou jak papučky na 30 km trénincích, nemusí být papučky i na 80.km. Chybama se člověk učí a následné ultra závody jsem už obula jinak. Tenhle závod byl pro mě něco neskutečného a prožila jsem si ho od A do Z.

Liborovo (Libor Uher - organizátor) heslo v cíli: Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu ! dostalo nový rozměr - dokončení B7 má pro mě obrovskou cenu a patří mezi top zážitky mého života ... (ale samozřejmě červík, jít to ještě jednou, v lepším čase, tam je ...)

RESPEKT všem co viděli cíl !

Den po závodu ? Vstát z postele mi trvalo nekecám půl hodiny. Nohy, kyčle jsem neovládala, musela jsem si pomoc rukama. První kroky tzv. kačení, byli k popukání. Po ledové lázni jsem ale začala chodit trochu jako člověk. Ještě asi 3 dny jsme neměla moc chuť na jídlo, i když vím, že je potřebné pro regeneraci, jediné co mi šlo, byli samotné bílé rohlíky. Nevím jak jsou na tom den po závodě profíci, ale spokojenost a nadšení z tohoto závodu máme určitě všichni stejnou.

PS: akci u OBI jsem nakonec nemusela využít (viz foto) 😂

Pro milovníky čísel - Garmini naměřili tohle:

Vzdálenost: 105,14 km                                         Celkový výstup: 5.535 m

Tempo: 17,06/km                                                  Rychlost: 3,5 km/hod

Průměrný srdeční tep: 112 t/min                        Maximální srdeční tep: 167 t/min

Celkový čas: 29:58 hod

Čas běhu: 8:38 hod                                                Čas chůze: 12:51 hod                                           

Čas nečinnosti: 8:29 hod (občerstvovačky) kdyby mi to někdo řekl, biju se za to, že to není možné, ale čísla nelžou, že jo ? 😱