Výstup na šestitisícovku Mera Peak 6.470 m

Mera Peak je šestitisícovka, o které se říká, že je choďák. Ano na vrchol se dostaneš i bez horolezeckých dovedností, ale kondičku musíš mít pořádnou. První tě čeká náročný trek k hoře a pak několik dnů ve výšce nad 5 000 m už jde znát a tělo nefunguje tak jak jsi zvyklý. Zkušenosti z vyšších hor a nejlépe i nepálského trekování jsou určitě výhodou. My tyto zkušenosti měli a stejně jsme se chyb nevyvarovali. No jo chybama se člověk učí.

Přípravy na expedici

Jak se nabalit na měsíc do Nepálu ?

Pokud plánuješ trekovat bez nosičů a gajdů, což je pořád v Nepálu úplně v pohodě, je balení jednoduché - nabal si jen to co uneseš - víc nepotřebuješ. Nezapomeň si k váze batohu přičíst nějaké kilečko na tekutiny - voda, čaj, protože ve vyšších výškách je nutné pít mnohem víc, nad 3 500 m už se doporučuje vypít 4 litry tekutin denně - prevence výškové nemoci !

Proč jsou copánky na expedici praktické ?

Jako holky, je jasné, že chceme vypadat k světu i na delším treku a copánky jsou prostě hotový účes. Nepotřebuješ hřeben, šampon, takže ušetříš váhu ;). Ale hlavní point proč jsem se k copánkům rozhodla je ten, že zrovna v Nepálu někde od výšky 3 500 m je fakt problém si umývat vlasy - já to odnesla poprvé rýmečkou a podruhé už výškovou nemocí - prostě umytí dlohých vlasů znamená dlouhé schnutí a pak většinou nachlazení a to je v těchto výškách vždycky průser. Bála jsem se, že mě bude hlava svědit, když si ji měsíc nebudu umývat, ale hlava díky copánkům větrá, tak jsem fakt tento problém neřešila. Tím se připojuji ke zkušenostem spousty hikerek, které jsou na treku i měsíce a nedají na copánky dopustit. Takže za mě jasná volba a tak jsem si je oblíbila, že je nosím i doma v nížině, do kanceláře :D

Letište Kathmandu

Dosednutí na hrbolatou ranvej v Kathmandu prostě miluji, hned se dávám do Nepál modu. Po vystoupení z letadla nás vítá socha budhy a v příletové hale mezinárodního letiště se do Nepál modu musíš přepnout, protože jak se říká: my máme hodinky, nepálci mají čas a to čas na všechno - no stress, takže se uklidni. V roce 2024 stačilo vyřídit vizum až na letišti přes jednoduchou aplikaci načtenou QR kodem, pak postát ve frontě k celníkovi, který si práci pošetřuje, zaplatit vizum a jsi v Nepálu. 

Tam přichází na řadu další folklor a to taxikáři. Doslova se o tebe přetahují - mají své naháneče. My už to známe a řekneme za jakou cenu chceme jet a kam, oni chvilku smlouvají a když vidí, že jsme neuprosní a ještě zmíníme aplikaci InDrive tlačí nás do auta a jede se. Jsou usměvavý a upovídaní, i když jejich angličtině moc nerozumíme. Tentokrát ale máme taxikáře domluveného předem, od našeho kámoše Sumana. Takže koukáme na ručně napsané cedulky, kterými taxikáři mávají ... instrukce zněli jasně, máme hledat Mirca (jako Mirča) ... to nikde nevidíme, ale tak nějak nám dochází, že nápis Micra budu asi já (no jo Trutnov není Turnov :D).

Let do Lukly

Že je letiště v Lukle považováno za nejnebezpečnější letiště na světě asi víte. Ale dostat se do letadla jako solo trekař (bez agentury) je ještě větší výzva. A nic na tom nemění fakt, že máš v ruce letenku na přesný čas. Když jsme do Lukly letěli v roce 2022, kdy se létalo ještě přímo z Kathmandu, trvalo nám 3 dny než jsme se do letadla dostali a stejně jsme nakonec nedoletěli do Lukly, ale do vesnice někde vedle. Teď v roce 2024 se do Lukly lítá převážně z 130 km vzdáleného Ramechhap. Přes našeho kámoše Sumana máme domluveného taxikáře, který nás tam vezme - zážitkovou 3,5 hod cestou, kdy naše 15 kg svině (batůžky) poskakovaly v kufru auta. V Ramechhap jsme včas.

Letenky jsme měli koupeny na 6:00 hod, tedy na první ranní let, jak jsme si fandili. Po hodinové strkanici u okýnka a zastrašující pózy Jirky nám pidi nepálec podává boarding pas s odletem 6:30 (aktuální čas 6:45) něco tu nesedí ... už v 7:30 nasedáme do letadla směr Lukla. Takových 15 min turbulencí jsme ještě nezažili, ale nakonec dosedáme na ranvej do kopce v Lukle. Takže rada - ostré lokty a pořád otravovat u okýnka - nakonec to klapne.

Trek k Ama Dablam

aneb plány jsou od toho aby se měnili

Z Lukly se vydáváme opačným směrem, než který je k Mera Peaku, protože jsem si naplánovali snovou aklimatizaci a to dostat se do základního táboru, případně vysunutého táboru krásky Ama Dablam (to je hora). To znamená společný trek s Everest b.c. Jdeme teda nám už známou "štráse" kde jsou místy vybetonované schody nebo chodníky, ale najdou se i krásné horské cestičky. Kolem vytuněné lodžie i exklusivní hotely. 

Máme za sebou dvě noci cestování bez spánku (let z Vídně do Kathmandu a cestování do Ramechhapu) takže únava se každým krokem zvyšuje a usínáme i za chůze. Proto měníme původní plán a zůstáváme v první slušné lodžii, kde hned upadáme do 2,5 hod komatu, pak papina a zase spánek. Následující den se dostáváme po 7,5 hod (naší blbostí bez jídla a pití) až do Namche bazaru v 3.450 m. Ukázkově - jak se to nemá dělat - během 2 dnou v únavě bez spánku a odpočinku vystoupat do skoro 3.500 m - hranici, kde už jde výška znát a začínají často první příznaky výškovky.

Ubytováváme se v lodžii, kterou známe z minula - Steik house lodge (jj dělají tady stejky z jaků). Navečer se Jirkovi zhoršuje kašel, ráno už nám nechutná snídaně a celý den prospíme. Zhrnutí dalšího dne : Jirka chrchle jak na srazu tuberáku, oba dva máme rýmu jak travnicu, Mirču bolí trvale hlava a to nejhorší, nemáme chuť k jídlu. Je to jasné - výškovka se hlásí. Zkoušíme aklimatizační výlet, třeba když budeme přes den výše, než pak spát, tělo to pobere. Velmi pomalu se dostáváme do 3.860 m, kde chvíli pokempíme a zpátky dolů do Namche. Vypadá to dobře, cítíme se líp .... v noci se ale vše změnilo a kolem 3 hod ráno, kdy si chrchleme do noty a už dopujeme i léky, děláme velmi těžké ale nevyhnutelné rozhodnutí - ráno vyrazíme místo dál nahoru zpět dolů. Pokračování nahoru by mohlo skončit zase vrtulníkem.

Odchází se nám těžce, i slzička byla. I když cesta vede převážně dolů, dává ná zabrat a hodně odpočíváme. Mirča má horečku. Nechutenství už nekolikátý den znamená i to, že nemáme moc energie. Kašel se zhoršuje. No žádná hitparáda. Po 2 dnech se nějak dostáváme do nejnižšího místa této části treku do vesničky Chhuthawa 2.550 m a tady zůstáváme. Vyhlašujeme neschopenku a jdeme marodit, rozdíl 1000 výškových metrů jde znát a hned lépe spíme, trochu začínáme jíst. Rekonvalescenci řešíme každý po svém - Jirka se dojídá, Mirča dospává (spí fakt pořád, Jirka ji musí tahat ze spacáku, aby aspoň něco snědla). "Expediční lékař" Jirka naordinoval kloktání slanou vodou a nasazujeme třídenní antibiotika (širokospektrální). Probíhá taky velké praní v automatické pračce značky Jirka. Spřátelíme se s panem domácích, když už tady bivakujeme tak dlouho a zjišťujeme, že za mlada gajdovat na Mera Peak, tak máme o čem povídat a postupně se dozvídáme i všechno o jeho rodině, náboženství ... tuhle lidskou stránku treku máme moc rádi - dozvídat se nenásilně o životě lidí v jejich nelehkých podmínkách. Po 3 dnech marodění se cítíme jako rybičky (trochu leklé) a rozhodujeme se, že se posuneme zase o dům dál - do Lukly. 

Nakonec jsme překvapivě brzy a živý v Lukle, i když jsme se táhli jak smradi, ještě úplně hero nejsme. Na ubytování bereme co se dá, na výběr moc není, pokud nechceš platit majlant. Lukla je takové "velkoměsto" v horách s restauracemi, bary a cukrárnami. Takže zapadáme první do cukrárny s horkou čokoládou a spoustou pečiva a dortíků a hlavně s kamínkama co topili. To vše vrací kostku ledu Mirču do života. Potom nákupy potřebného vybavení na další trek. A pak zlatý hřeb večera - krásná restaurace s horkou polívkou a skvělým hamburgrem. Po takovém hovězím budeme mít zítra sílu jako bejk a to budeme potřebovat - už nastupujeme na trasu k Mera Peaku.

A jde se k Mera Peaku

aneb sen se stává skutečností

Hned jak nastupujeme na trek směrem k Mera Peaku je nám jasné, že tohle je za odměnu, celý den nikoho nepotkáš, klikatá divoká cestička rododendrony, později mechem obrostlými pralesy a pak už jen kámen a sníh. Stoupání výživné, počasí od sluníčka až po sněhovou bouři a na této straně začíná být jaksi chladněji. Zakazujeme si už koupání a přecházíme na alternativní koupel - umýt jen nohy a tie iné veci, případně jen utřít vlhčenými ubrousky a deodorant to jistí, že jo ? Lodžie hooodně základní a na pokojíčku máme ráno běžně kolem 0°C (rekord -3°C). Na treku se potkáváme s dvěma skupinkami - jedna jsou Ukrajinci, druhá Rusové (vzhledem k běžící válce na Ukrajině - trochu paradox) mají nosiče a gajdy.

Přejít sedlo Zatrwa La 4.620 m nebylo úplně zadara, dosáhli jsme ho po 9 hod treku (nečkaně tam v tomto období napadl sníh). Nový sníh nám komplikoval trek i následující den - terén je tam náročnější a my neměli ani nesmeky (zažila jsem si tam svoje chvilky) - takže rada - vem si nesmeky v jakoukoliv roční dobu - bez nich je to o průser ! Pak už prudce dolů do dalšího údolí k řece do cca 3,450 m zase mezi rozkvetlé rododendrony a "louky". Ve vesničce Kothe jsem našli úplně exklusivní lodžii, s vyhřívanou jídelnou a velkým výberem v jídelníčku - trávíme tam noc s Ukrajinci, kteří si půjčili erární kytaru a celý večer zpíváme světové rockové hity ... lepší než Netflix :D. A je tu i hot shower, ale tu dopřejeme až na zpáteční cestě.

Dále už pokračujeme pořád do kopce směrem k poslední vesnici Khare v 4.900 m pod Mera Peakem. Cesta vede jakoby obrovským bývalým řečištěm. Kameny jsou oblé, ale už celé porostlé mechem. Chvilkama až mystická krajina. Sněhová bouře poničila v této oblasti wifi satelity, takže poslední 4 dny tady wifi nikde nefunguje, takže nemůžeme dát vědět domů, že jsme v pořádku. Denně hodně pijeme i když to znamená dost velké výdaje, například 2,5 l konev čaje stojí 1200 rupií (215 czk), ale v těchto výškách nad 4.000 m je pitný režim hlavní pomocník proti výškovce. V poslední vesničce Khare se potkáváme s naším gajdem pro výstup na Mera Peak. Kontroluje nám na pokoji naše vybavení, oblečení - resume - Mirča si půjčuje péřové kalhoty. Na další den máme naplánovaný aklimatizační výlet do 5.200 m, kde koukáme na protější ledovec a náš Mera Peak. Viděli jsme ho už několikrát během treku, ale teď ho máme jako na dlani, v celé své kráse, oslněný sluníčkem. Cítíme se tady moc dobře, na pohodičku a věříme, že jsme na výstup připraveni, zaklimatizováni.

A je to tady, vyrážíme do high campu, pořád nám to moc nedochází, jdeme na šestitisícovku ! Hned od začátku krutě do kopce, pak nástup na ledovec, tzn. mačky a na lano, prudké stoupání vede až do high campu v 5.800 m. Po šesti hodinách poctivě dřiny do kopce jsme tam. Je to vlastně taková skalnatá oáza v ledovcovém moři, na které jsou nasázeny oranžové stany, jako hříbečky, jeden vedle druhého. Jídlo a pití v hight campu je velmi originální, všechno je uvařeno z rozpuštěného ledovce a má to tu tísíceletou příchuť. Mirči jídlo vůbec nejede a je ráda, že tu trošku co snědla udrží vnu. Navečer přituhuje, takže v péřovém spacáku spíme v péřové oblečení, venku fouká a se stanem to doct lomcuje. Plán je jasný - snídaně 1.10 hod, v 2:00 hod vyrážíme do hory. Mirča v noci řeší pálení až bolest žáhy nebo jícnu, asi z ledovcového čaje nebo jídla. Je jí blivno, takže ovesnou kaši na snídani nedává. 

Oblíkáme peří a gore-tex, obouváme mačky, sedáky, zapínáme čelovky a vyrážíme do tmy. Hora se proti nám postavila hned od prvního kroku a svádíme boj o každý další krok. Někdo tady ukradl kyslík, prudké stoupání bere rychle síly, protože nedostatek kyslíku necítí jen plíce, ale i svaly. V reálu to znamená, že se ploužíme co noha nohu mine, často zastavujeme, abysme aspoň trošku chytli dech a hlava nebere, že se tímto tempem můžeme někdy dostat až na vrchol. Je -16°C, díky silnému větru je pocitově tak -25°C (to je verze našho gajda, který chodí na Mera Peak prakticky co 3.den) naštěstí tohle řeší oblečení za nás, tak se to dá. Že to není úplně easy výstup doakzují vracející se skupinky, které to točí kousek před námi, ještě za tmy. Mirči je dost blbě od žaludku a protože včera jedla minimálně a dnes vůbec, postupně jí dochází energie. Jirka do ní tlačí na kost zmrzlou Marsku (kterou jsme dostali v summit balíčku) a hrnek horké ledovcové vody, který v puse tu Marsku rozpustí (čaj by vrhla okamžitě). Cukry a úžasné rozednívání zafingovali a Mirča je v rámci možností zpět. Po rozednění vidíme kde jsme, v ráji - neskutečné výhledy na okolní vrcholky hor zalité ranním sluníčkem. Tak vidíme stoupání před námi a vidíme, že nevidíme konec. Střídají se nám stavy skoro vyčerpání a odhodlání, že když budeme šlapat krok za krokem, že to půjde. Step by step ! Mirči je pořád blivno, ale zapíná automat a jde prostě jen jeden pomalý krok za druhým. Jirka dělá přestávky zase kvůli dechu, takže naše vražedné tempo srovnáváme. Podle skupinek nad námi, které vycházeli ještě dříve, ale vidíme, že jdeme všichni stejně rychle, teda pomalu. Místy je stoupání velmi prudké a není kde brát sílu, ale nakonec  to vždycky nějak vyšlapeme a tak se postupně dostáváme až k závěrečnému výšvihu na vrchol, který je vyfixováný lanem. Je to asi 150m exponovaná hrana, která vede až na vrchol Mera Peaku. Mirča se připíná na jumar, který ji pomáhá se přitahovat do kopce, Marska už asi vyprachala. A jsme tam - na vrcholu Mera Peak 6.476 m. Vůbec nám to nedochází, nedostavuje se ani žádná euforie. Jedinný pocit co v první chvíli máme, je že nemusíme už nikam nahoru a sedáme si. Po chvilce se rozkoukáváme, fotíme a padá nám brada z výhledu - Cho Oyu 8.201 m, Everest 8.848 m, Lhotse 8.516 m, Makalu  8.481 m, Baruntse 7.129 m, Chamlang 7.319 m, Nuptse 7.861 m, Ama Dablam 6.812 m, Pumori 7.161 m, Gyachung 7.952 m - to je to proč jsme tady. Taky přivazujeme motlitební vlaječky našeho kamaráda, který řeší vážný zdravotní problém a napsal na vlaječky své přání a my je sem na vrchol přinesli, aby větrný koník odnesl přání na ty správné místa. Na vrcholu není moc místa, jsme na fixním laně, tak na nějaké tanečky to nebylo. Pobyli jsme tam asi 20 min - je zajímavé jak adrenalin nebo dopamin zajistili, že únava a problémy s dechem byli fuč - ale nepůsobili zas tak dlouho :D. Čeká nás ještě sestup a to nejen do high campu, ale až do vesničky Khare, abychom spali co nejníže to půjde. Dolů to šlo o něco líp a rychleji, ale závoďáci jsme nebyli. Mirči se dělá každým metrem dolů líp, Jirkovi překvapivě hůř - teď asi dochází energie mu. V high campu máme přestávku, balíme si svoje věci, Jirka odpočívá, vysockujeme polívku a i Mirča do sebe něco dostane. Pak ještě dlouhé, prudké klesání po ledovci a pak po suťovisku (zlatý ledovec :D). Klesání bylo nekonečné, únava se násobila, tvrdé ledovcové boty na suťovisku nám ničili nohy. Dát za jeden den 676 m nahoru a 1576 m dolů ve výšce 5.000-6476 m je pro nás heroický výkon a taky podle toho vypadáme - ani obraz, ani zvuk. Do vesničky Khare přicházíme kolem půl druhé, zkoušíme oběd, ale moc nám to nejede, Jirkovi vůbec a odhazujeme dobité těla do spacáků. Usnout se nedaří, hlava jede na plno, tak se přesouváme do jídelny. Po 10 dnech jede wifi, tak dáváme konečně vědět domů, že žijeme a o našem dnešním úspěchu a taky jednoduchý report na sociální sítě. Na večeři zkoušíme pizzu po nepálsku, Jirka natlačí jen kousek - tělo nefunguje, Mirča se začíná stabilizovat a sní svou i kousek Jirkovi, pořád má problém s bolestí/pálením žáhy/jícnu, ale chuť k jídlu je zpět. V tomoto zuboženém stavu řešíme rest day (mamko to je odpočinkový den), jestli zůstat v Khare 4.900 m kde po výstupu těžce dýcháme a nebo zítra sestoupit (14 km, 1.300 výškových dolů) do Kothe a odpočinout si tam. V noci padá konečné rozhodnutí, Jirkovi se fakt blbě dýchá, takže pomažeme dolů. Point z výstupu - vzít si sebou vlastní jídlo, dobrůtku, kterou do sebe dostaneš i při velkém nechutenství - Mirči Marska zachránila výstup.

Následující den se tedy přesouváme do nižších poloh, je to pořád dolů, tak mažeme co otlaky na nohách dovolí. Po cestě si vaříme "vynikající" české polívky do hrnečku, protože nepálské jídlo nám žaludky pořád nějak neberou. Zůstáváme ve vesničce Kothe, v naší oblíbení lodžii, probíhá horká sprcha, den volna i s velkým prádlem (v lavoru a ledové vodě) a spaní nám už jde na výbornou, takže hodně z toho času prospíme a projíme - konečně. Dostáváme se do klidu a až tady nám dochází údálosti minulých dnů a co jsme dokázali - vystoupali jsme na vrchol šestitisícovky. Navíc se postupně dozvídáme od příchozích, kdo summitu dosáhl a kdo ne a je to tak 50:50 - a to jsme byli jedinní, kteří šli celý trek na těžko (ostatní využívali nosiče, takže sami nesli max 5kg batůžek). Ruská (úspěšná) a ukrajinská (neúspěšná) skupinka odsud už letí vrtulníkem - nechce se jim znovu přes sedlo (no za peníze v Praze dům). My se přes sedlo vydáváme a ještě si pořádně máknem, Mirča si nese z vrcholu silný kašel (později i horečku), který ve stoupání nabírá na síle - tuberákům zdar. Po dvou dnech končíme trek zpět v Lukle, kde hned využíváme výdobitky civilizace. Žaludky spravujeme hamburgrem, zákuskem, horkou čokoládou a kafíčkem. Důkladná sprcha včetně holení - dostáváme znovu status člověka. Mirča večer usíná uprostřed věty a spí jak zabitá až do rána, Jirka, který si dal po 20 dnech pořádné kafé čumákuje do noci a ráno vstává v 6 hod. Následuje volný den, kdy se z nás stávají kavárenští povaleči, přebookováváme letadlo na dřív, tedy zítřek. Ráno se nám daří odletět hned prvním letadlem. Luklu opouštíme se slzami v očích - možná strachem jak se ledadlo rozjede prudce z kopce po ranveji, ale spíše smutkem, že tohle celé končí a my opouštíme hory. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy vrátíme.

V Kathmandu pak trávíme ještě pár dnů, které prokládáme střídavě jídlem a odpočinkem/spaním. Mirča si nakoupila hromady čerstvého ovoce. Samozřejmě proběhla papina v naší top nejoblíbenější indické restauraci Third Eye, taky v Czech Pub, kde jsme si dali smažený květák a sýr a Jirka samozřejmě Plzeň. Našemu kamarádovi Sumanovi, který nám pomohl zařídit gajda na Mera Peak předáváme dáreček - cepín s vygravírovaným poděkováním a on nás na oplátku překvapuje ofiko certifikáty Nepálské horolezecké asociace o výstupu na Mera Peak - silný moment - jako my jsme někde ofiko zapsánom jako ti co vystoupili na šestitisícovku - wau !

Jak to shrnout ? Sny jsou od toho, aby se plnili a my to dokázali. Neskutečná jízda, intenzivní zážitky a co je nejvíc ? Že jsme to všechno žažili spolu ! Sdílený žážitek má dvojnásobnou sílu. 

Itinerář celého treku a výstupu na Mera Peak:

1.den: Lukla - Zamphuti - 10,5 km - 5:59 hod - 324 m↑ - 478 m↓ - 2.847 m.n.m

2.den: Zamphuti - Namche Bazar - 12,1 km - 7:24 hod - 1.084 m↑ - 360 m↓ - 3.430 m.n.m.

3.den: Namche Bazar - odpočinek

4.den: Namche Bazar - aklimatizační výlet - 4,4 km - 5:00 hod - 465 m↑ - 457 m↓ - 3.838 m.n.m.

5.den: Namche Bazar - Monjo - 7,3 km - 5:24 hod - 199 m↑ - 786 m↓ - 3.421 m.n.m.

6.den: Monjo - Chhuthawa - 10,4 km - 5:55 hod - 393 m↑ - 651 m↓ - 2 .834 m.n.m.

7.den: Chhuthawa - nemoc 

8.den: Chhuthawa - nemoc

9.den: Chhuthawa - nemoc

10.den: Chhuthawa - Lukla - 5,2km - 2:52 hod - 350 m↑ - 0 m↓ - 2.847 m.n.m.

11.den: Lukla - Chhutanga - 4,6 km - 5:13 hod - 671 m↑ - 0 m↓ - 3.502 m.n.m.

12.den: Chhutanga - aklimatizační výlet - 2,5 km - 4:04 hod - 381 m↑ - 389 m↓ - 3.900 m.n.m.

13.den: Chhutanga - Thuli Kharka - 5,3 km - 10:12 hod - 1.153 m↑ - 426 m↓ - 4.611 m.n.m.

14.den: Thuli Kharka - Kothe - 7,7 km - 7:08 hod - 546 m↑ - 1.183 m↓ - 4.274 m.n.m.

15.den: Kothe - Thangnag - 9,5 km - 5:55 hod - 691 m↑ - 0 m↓ - 4.270 m.n.m.

16.den: Thangnag - Khare - 5,3 km - 5:08 hod - 621 m↑ - 0 m↓ - 4.900 m.n.m.

17.den: Khare - aklimatizační výlet - 1,3 km - 2:52 hod - 300 m↑ - 300 m↓ - 5.200 m.n.m.

18.den: Khare - high camp - 4,2 km - 5:58 hod - 883 m↑ - 0 m↓ - 5.800 m.n.m.

19.den: high camp - summit Mera Peak - Khare - 8,5 km - 10:12 hod - 610 m↑ - 1.507 m↓ - 6.470 m.n.m.

20.den: Khare - Kothe - 14 km - 8:00 hod - 0 m↑ - 1.310 m↓ - 4.900 m.n.m.

21.den:  Kothe - restart 

22.den: Kothe - Thuli Kharka - 6,6 km - 9:00 hod - 1.155 m↑ - 522 m↓ - 4.274 m.n.m.

23.den: Thuli Kharka - Lukla - 9,9 km - 9:00 hod - 441 m↑ - 1.818 m↓ - 4.612 m.n.m.

CELKEM: 129 km - 114 hod - 10 267  m↑ - 10 187 m↓