MIRČA A JIRKA

Někdy ve 13 letech mě okouzlili koně a jezdectví. S mojí povahou to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem měla časem vlastní koně, závodně se věnovala parkuru a drezúře. Na zaučenou jsem vyrazila na rok do profesionální stáje v Anglii. Tato jezdecká etapa mého života trvala 26 let, až do momentu, kdy moje poslední koňská parťačka odešla do důchodu a mě potkal vážnější úraz. Není čas na změnu disciplíny ?

Pro jezdeckou kondičku jsem trochu pobíhala (no to se jen tak říká), jezdila na kole a ráda plavala (na paní radovou) a když se jednou poblíž konal vesnický triatlon, šla jsem to zkusit. Skončila jsem štastná, poslední a už při proběhnutí cílem jsme věděla, že tohle je ONO. Takže postupně jsem se dostala do rukou trenérů, naučila se plavat kraula (nadlidský výkon, že Radime ?), pořídila vybavení a z krátkých vesnických závodů se dostala na dlouhé mezinárodní po celé Evropě. Díky triatlonu jsme se i s Jirkou podívali třeba do Norska, Finska, Srbska, kdy vždycky po závodě zůstáváme ještě nějaký čas a poznáváme zemi, hlavně teda hory poblíž. Ve švédském Kalmaru jsme se stala IRONMANEM v plných distancích, což znamená 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42,2 km (maraton) běhu (ale to všichni víte, že jo ?).

V rámci dlouhých běžeckých tréninků mě to zatáhlo do kopců a na hory a nebylo daleko od trialových běhů a pak už i ultratrailu. Dokončila jsem nejtěžší ultratrailový závod v ČR B7 kdy si užíváte 101 km dlouhý běh přes 7 beskydských vrcholů, kde se nastoupá a naklesá 5.500 výškových metrů – takže jen do kopce nebo z kopce (cože ?). Pobíhání po lesích a horách je teď můj svět.

Lásku k horám jsem dostala do vínku od svého taťky a když jsem jako malý capart listovala velkým atlasem světa a on mi ukazoval ty obrovské Himálaje, zavrtl se červík (a pořádný). Stejně tak, když jsem s ním byla v Nízkých Tatrách a potkali jsme bandu vysokoškoláků s obrovskými krosnami a taťka mi řekl, že přechází celý hřeben, spí pod stanem, nesou si všechno jídlo a vodu sebou. Taky když mi vykládal o svých horolezeckých zážitcích. Tohle všechno bylo někde zapsáno (a sakra). A když jsme potom potkala Jirku, který mi na žádný bláznivý nápad neřekl NE, byla to jen otázka času kdy se tyto sny stanou skutečností.

S Jirkou to bylo od začátku jednoduché. Já něco vymyslela, on řekl, že je to super nápad a jelo se. A když jsem přitvrzovala, on byl o to víc nadšený. Dokonce zkusil i párkrát menší triatlon (no moc se to neujalo). Na horách jsme ale rovnocenné duo, každý se svými plusy a mínusy a když to sečte, vynásobí, nula z nuly pojde, jednička nenásobí, vyjde perfektní dvojka do nepohody.

Společné jednodenní výlety na horách přešli ve vícedenní přechody – Nízké Tatry, Malá Fatra, Jeseníky, Beskydy, Javorníky, Vysoké Tatry, ledovcové výstupy na třítisícovky, první návštěva Nepálu a Annapurna base camp, druhá návštěva Nepálu a výšková nemoc, třetí návštěva Nepálu a šestitisícovka Mera Peak.

V horách jsem sama sebou, miluji odstřihnutí od civilizace, konzumního života, všedních starostí. Vystoupení z komfortní zóny je pro mě komfortní. A překonávání mých limitů je můj život.

JIRKA

je rád v ústranní (to jen tak na oko), takže do éteru jen minimum 

Díky Jirkovi je naše trekování plné kochání a focení. Jirka je příležitostní fotograf, má nekolik foťáků, objektivů a dalších foto serepatiček a jeho největší noční můrou je, že bych je někdy mohla prodat za ceny, které mi řekl, že stáli.

Na horách má obvyklý rituál a to focení se zlatým mokem, takže v bahotu vždy tahá aspoň jednu plechovku - nejčastěji jeho boha Radegasta.

Jirka je taky ledoborec, což znamená, že když vidí led a vodu noří se tam a mě tahá sebou (ale já se zase tak často nenechám, znáte to holky, nám mrznou ty ruce a nohy dřív). Otužování prostě miluje, takže často je na horách za stryptéra nebo rebela, když vleze kam nemá.

A protože je plachej (jak sám o sobě s oblibou říká) má všude hned spoustu kamárádů (hlavně v Nepálu, kde se dokonale sesynchronizoval s jejich angličtinou), narozdíl ode mě "autistky" která je nejraději sama se sebou a chvíli mi trvá, než lidi přijmu.